Vysídlení německého obyvatelstva z Brna 15

ve dnech 30. a 31. května 1945 a nouzový

ubytovací tábor v Pohořelicích

Prof. PhDr. Vojtěch Žampach, CSc.

Epilog po padesáti letech

Po zrušení ubytovacího tábora v Pohořelicích soustředila se německá problematika opět tam, odkud vyšla - do Brna. Nic na tom neměnilo ani ponecháni části rozptýlených účastníků transferu v jihomoravských vesnicích anebo nemohoucích starých osob v nemocnicích a starobincích. Formulovat dočasné i perspektivní postavení Němců a navrhovat odpovídající opatření bylo stejně obtížné jako před 30. květnem 1945. Jedinou jistotou, na kterou se všeobecně spoléhalo, bylo jednotné stanovisko Postupimské konference vítězných mocností, ujišťující svět, že v součinnosti s vládami Polska, Československa, Maďarska a dalších států učiní velmoci vše potřebné pro humánní přesídlení Němců do svých okupačních zón v Německu. Tenkrát to bylo naprosto srozumitelné stanovisko, aniž kdo bral v úvahu, jestli jde o rozhodnutí, schválení, politickou deklaraci, závěry, či prohlášení. Legitimní odpovědnost konference za poválečné uspořádání Evropy nikdo nezpochybňoval.

Přestože československá politika těžila z autority konference tří vítězných velmocí a široce je propagovala, mezi mnohými lidmi proudily také odlišné názory. Odkud pramenily a kdo měl zájem na jejich šíření, těžko domyslet. V červnu 1945 zaznamenala policejní síť v Brně zprávy o tom, že ”mezi německým obyvatelstvem se šíří šeptem pověsti v různých málo odchylných obměnách, že jeho nynější osud nemůže být trvalým, poněvadž germánské národy prý nemohou připustit, aby německý národ zůstal trvale v takové porobě. Tyto naděje utvrzovala šeptaná ujišťování, že Adolf Hitler nezahynul za bojů o Berlin, nýbrž žije na utajeném bezpečném místě a připravuje odvetu.

Velikou radost z osvobození měst Rudou armádou a z ukončení druhé světové války kalily zvěsti v té době úplně šokující. V Brně-Králově Poli kolovaly fámy o tom, že Rudá armáda buduje v Čechách na demarkační čáře zákopy a opevnění, takže není vyloučeno brzké válečné střetnutí se západními mocnostmi. Ve stejné době jednal Národní výbor pro Velké Brno s městským velitelstvím Rudé armády o snížení sovětských vojsk ve městě na minimum. Naproti tomu ilegální propaganda šířila zvěsti, že dosavadní útvary Rudé armády ve městě vystřídá stotisícová armáda maršála Koňova a zůstane ve městě dva roky. Rozporuplnou politickou atmosféru vyostřovaly mimoto závažné signály o protičeských náladách ve Vídni. Potvrdila to delegace vídeňských Čechů, která koncem června přijela do Prahy na jednání o repatriaci Čechů z Vídně i jiných části Rakouska. Při té příležitosti navštívila Brno a jižní Moravu a informovala veřejnost o tom, že stále ještě není jisté, zda rakouské úřady nevrátí vystěhované Němce zpět do Brna.

Němci z Československa, ve Vídni to byli především Brňané a Jihomoravané, pokud chtěli zůstat v Rakousku, museli na podzim 1945 požádat o povolení k prozatímnímu pobytu. Registraci zájemců prováděly orgány ministerstva vnitra (Staatsamt für Inneres), v americkém okupačním pásmu rovněž úředníci tamější vojenské správy. Vedle pověřeného amerického důstojníka býval pohovorům pochopitelně přítomen tlumočník, ale také nejméně jeden přizvaný novinář, aby získané poznatky patřičným způsobem prezentoval veřejnosti.

Představitelé okupační i státní správy po zapsání základních osobních údajů chtěli například vědět, s jakým zavazadlem opustili ČSR, jak se vůči nim chovaly české úřady, co mohou vypovědět o chování bezpečnostních stráží, zda a kým byli biti, jaké poměry panovaly v ubytovacích táborech atd. Většina vyslýchaných si stěžovala na útrapy cestou, na nedostatky v ubytování, hygienické poměry apod. Pokud šlo o dosvědčení násilností, je zřejmé, že mezi nimi už působila různá rozšířená klišé a o ta měli úředníci obzvláštní zájem. Pod psychickým nátlakem vypovídali o tom, co bylo žádoucí. Jakmile došla řeč na mrtvé, mluvili účastnici brněnského pochodu téměř shodně o velikých počtech ubitých a zahrabaných podél cest. Pročpak asi byly takové a obdobné informace významné pro státní občanskou registraci?

Při pohovorech s přesídlenci nebyly podle agenturních zpráv vůbec vznášeny dotazy na to, jestli byli členy nacistické strany nebo nacistických militantních organizací. Nehovořilo se o jejich možné účasti na správě protektorátu anebo o tom, jestli věděli o zvěrstvech páchaných na okupovaných územích. Absence zpráv o nacistické iredentě v Brně a na jižní Moravě dávala celé akci jednostranný účelový ráz. Američtí důstojníci o rozpornosti a spletitosti česko-německých vztahů neměli větší historický přehled. Pro ně to byla okrajová záležitost. Ovšem v pozadí registrace stál někdo, kdo měl zjevný zájem na jejím vyznění v český neprospěch.

Agenturní relace dodané do Brna některé osoby uváděly jmény, avšak identifikovat jejich minulost už nedokázaly. Jedna ze zpráv oznamovala: ”Celou akci v okupačním pásmu americkém potají řídí a organizují jakýsi Buchta a dále jakýsi Nellböck. Oba uvedení pánové nebyli v předválečném i okupovaném Brně neznámými osobami. Advokátní kancelář JUDr. Buchty byla neoficiálním, řekli bychom záložním, sekretariátem nacistické strany v Brně a její majitel byl proslulý ultranacionál už z předhenleinovské éry. Dr. Friedrich Nellböck zastával za okupace funkci komisařského prezidenta Obchodní a živnostenské komory v Brně a jeho rodinné i osobní vazby sahaly do diplomatických kruhů. Buchta i Nellböck patřili k blízkým spolupracovníkům Schwabeho a k účastníkům jeho březnového puče v Brně roku 1939. Problém se uzavírá. Podněcovatelé brněnských nacistických bouří přešli nyní v Rakousku do role zachránců svých kamarádů a jejich rodinných příslušníků. Svůj destruktivní charakter si vůči Československu ovšem nadále podrželi.

Uklidnit rozjitřené nacionální vztahy nebylo snadné ani po jistém odstupu od 31. května. Na tajně šířené náznaky o budoucí odvetě Němců reagovala brněnská veřejnost opakovanými požadavky vůči národním výborům, aby s výjimkou antifašistů a vyňatých osob všechny ostatní Němce bez rozdílu soustředily do společných a střežených ubytoven. Úřední místa, poučena květnovou krizí, v této věci otálela a naopak usilovala o zmírnění některých opatření vztahujících se na Němce, aby tlumila stížnosti z jejich strany.

V říjnu a listopadu ředitelství Národní bezpečnosti v Brně spolu s národním výborem města Brna kritizovaly u vládních úřadů nedostatečné vyživování Němců podle tzv. židovských dávek a naznačovaly, že by mělo být od tohoto principu upuštěno. JUDr. J. Babák napsal tehdy ZNV otevřeně, že nemůže ”... za takových poměrů převzít osobní odpovědnost za zdravotní stav vězňů ..." a poukazoval na zjevnou pod výživu internováných. Ačkoliv nelze tvrdit, že německá otázka byla osou brněnského poválečného dění, v zárodečné podobě kolem ní vyvstávaly mnohé komplikace, které ji zanedlouho přivedly mezi nejzávažnější spory mezinárodní studené války.

Neméně důležitý je číselný přehled o poválečném vývoji německé minority v Brně. Bezprostředně po osvobození byl její stav odhadován maximálně na 26 000 osob. V noci ze 30. na 31. květen 1945 prověřily policejní revíry totožnost něco málo přes 22 000 Němců. Jak už bylo uvedeno, denní tisk ve svých vydáních z 1. června 1945 zveřejnil podrobnější údaje z policejního zdroje: 17 014 Němců bylo vyvedeno z Brna a o dalších asi 2 500 nebylo do té doby hlášení k dispozici. Mimoto 575 osob bylo z transferu vyloučeno ze zdravotních důvodů, 853 práceschopných mužů doprovodily stráže do pracovního tábora a l 226 Němců předložilo doklady o podaných žádostech za účelem jejich vynětí z tzv. nařízení o Němcích. Celkový počet prověřovaných zůstal zhruba o čtyři tisíce za původním odhadem. Kolik německých občanů tehdy žilo mimo svá stálá bydliště, odešlo do ilegality či uniklo před vysídlovací akcí, nebylo pochopitelně zjištěno.

Další přehled vydalo policejní ředitelství v Brně k datu 14. září 1945. Podle této zprávy bylo 31. května 1945 vysídleno 18 072 německých občanů. Dalších 6 750 Němců žilo v obvyklém občanském ubytování. V pracovních a internačních táborech bylo umístěno 4 858 dalších a nařízením o Němcích nepodléhalo 2 203 osob. Z uvedeného vyplývá, že ke 14. září 1945 evidovala policie v Brně celkem 13 811 Němců. Připočteme-li k tomu 18 072 odsunutých, převyšuje úhrnné číslo 31 883 původně odhadovaný stav 25-26 000 německých obyvatel o téměř sedm tisíc.

K 1. březnu 1946 mělo Brno celkem 15 363 německých obyvatel. Z nich bylo později na základě mezinárodně stanovených podmínek odsunuto do zahraničí 6 111. Tímto aktem byl sice odsun z Brna uzavřen, avšak přesto zůstávalo v Brně ke 20. září 1947 ještě 7 923 Němců včetně antifašistů, žadatelů o československé státní občanství, perzekvovaných Židů německé národnosti a pod. Tato poslední skupina nebyla už regulována žádným specifickým omezujícím ustanovením. Většinou se legálně rozešla v několika následujících letech různými směry do zahraničí, definitivně zůstali převážně Němci spřízněni s českými obyvateli.

Nelze ovšem přehlédnout prudký početní nárůst Němců až na 15 363 osoby během devíti měsíců následujících po květnovém odsunu. Toto zvýšení nevysvětlí pouze 6-7 000 Němců vrácených z pohořelického tábora. Ve stejné době lidé žijící mimo úřední evidenci vzdali život v ilegalitě a zpět přišli i někteří z těch, kteří před frontou odešli na západ a dodatečné naznali, že bude poctivější vrátit se k rodině a pomoci jí při překonávání poválečných svízelů. To všechno však neobjasňuje skutečnost, že hlavní příliv představovali lidé, jejichž dosavadním stálým bydlištěm Brno nebylo.

V tutéž noc, kdy bylo vysídleno německé obyvatelstvo z Brna, učinily totéž místní národní výbory a blíže neurčené revoluční ozbrojené skupiny s německými obyvateli příměstských obcí Modříce, Moravany a Zelešice. Všechny tři obce už od poloviny třicátých let neblaze prosluly svými brutálně nacisticky založenými německými komunitami. Kdykoliv brněnští nacisté potřebovali dodat svým srazům a provokacím náležitou razantnost a šovinistickou nenávist, přizvali si na pomoc soukmenovce právě z těchto tří míst. Bez jejich účasti se neobešel ani protistátní puč Karla Schwabeho. Revoluční správy obcí soustředily Němce k ránu 31. května 1945 na křižovatkách s hlavní silnicí vedoucí do Pohořelic a připojily je na závěr brněnského transferu.